No to je možná pravda. Horší je to s antitalentem. Muziku, jakož i umění jakékoliv, mám celý život rád, a výkonní hudebníci byli a jsou u mne takoví trochu „bohové“. Neuměl jsem si představit, jak by s mými schopnostmi bylo možné něco kloudně zahrát. Lída mi tvrdošíjně opakovala: „Cvičit, cvičit, cvičit… ono se to poddá.“ No, nebylo to jednoduché. Každý máme nějaké své limity a ze mne na stará kolena už určitě žádný hudební virtuos nebude. Navíc jsem při občasné práci s vnučkou pochopil, že ani s notami, tedy s hudební teorií, to nebude žádná sláva. To devítileté děvče hraje z listu jako by se nechumelilo, a já chudák sotva stíhám registrovat akordové značky. Uff, ale nesmím se nechat odradit…

Po určitých peripetiích s přáteli z Třetího podání jsem pochopil, že akusticky se proti elektrice hrát nedá. Také na volném prostranství bylo moje sopránko slyšet tak na dva metry. Po Novém roce tedy padla volba na zakoupení dalšího uke, a to koncertního (sopránko má na moje „buřtíky“ přece jenom dost krátké pražce) se snímačem. Zalíbilo se mi Koki’o z obchodu Bena Andersona, cena byla příznivá (3300 s taškou), tak jsem to risknul. V podstatě mě nezklamalo a znamenalo další posun v mé hudební aktivitě. Je i bez elektriky mnohem hlasitější, sice mi tón připadne takový řezavý, rozhodně ne měkký, ale při hraní s kytarou jsem se mnohem lépe prosadil. Lída mě dokonce začala slyšet, což nebylo jenom dobře, kolikrát kdyby měla v ruce ukazovátko, to by bylo ran…

Najednou jsme tady u nás byli tři, dvě kytary a já s uke, a docela pravidelně jednou týdně jsme se sehrávali. Nicméně asi po dvou měsících nastala umělecká krize. Kytarista měl jiné ambice než zbytek týmu, také repertoár mu nebyl zrovna po chuti, Lída se musela víc věnovat vnoučatům a různé další okolnosti znamenaly, že koncem jara bylo se zkoušením utrum. Zatím jsme nikde veřejně nehráli.

Moje „umění“ se časem pomalu zlepšovalo. Mám kromě mnoha nevýhod jednu výhodu, nedělá mi problém se přizpůsobit. Naopak sólový projev, to je můj hrob. Ale jak někdo hraje nebo zpívá, tak se chytám a docela to jde. V této situaci jsme konečně zorganizovali první sešlost UkeTeamu v Ústí nad Orlicí. Jel jsem tam opravdu s malou dušičkou – i když jsme si vyměňovali texty po internetu, tak tyhle písničky nebyly zrovna ty, které jsme hráli s Lídou, a to jsem netušil, že většinu ústeckého repertoáru vůbec nebudu znát. Nicméně jsem sbalil bágl a nasedl do vlaku vstříc nejisté budoucnosti amatérského muzikanta.

Akce
  • Nyní nemáme žádné plánované akce
AEC v1.0.4
Návštěvy
0051926